„Podmínky ve stratosféře jsou blízké tomu, co známe v kosmickém prostoru. Zejména je tu vysoká hladina ultrafialového záření a kosmického záření, takže je zajímavé tam některé živé organismy nebo materiály dostat a zkoumat jakým způsobem je to ovlivní,“ říká Libor Lenža z Ústavu chemie a biochemie AF MENDELU.
Do výšky 35 kilometrů, tedy zhruba třikrát výš, než kam létají letadla, vyslali vědci dva balóny. Na Zemi mají průměr něco málo přes dva metry. Ve stratosféře, kde je tlak minimální, pak okolo 15 metrů. Oba lety proběhly na den přesně jedenáct roků od premiéry, na kterou navázalo dalších čtyřicet úspěšných startů. Jejich vědecká náročnost a technická úroveň se s každou novou misí zvyšují.
„Výrazně jsme pokročili při ovládání sondy, i když stále je třeba odstraňovat drobné chyby. Balony jsou částečně řiditelné. U jednoho z letů jsme měli připraven test přídavného padáčku, který může ovlivnit místo přistání. Nakonec jsme jej ale nepotřebovali, protože vše šlapalo jako hodinky. V minulosti jsme přitom podle směru a rychlosti větrů přistávací moduly hledali i na východě Slovenska,“ uvedl Lenža.
Balon výšku nabere za hodinu a půl, v extrémních podmínkách tak pobude zhruba hodinu. Po přistání jej hlídka sebere, předá vzorky do laboratoře a vědci je mohou začít vyhodnocovat. Už dnes mají k dispozici kompletní data z obou sond. „Jen pro zajímavost, při prvním letu jsme z periferií pořídili 120 000 vzorků záznamů, u druhého letu 150 000, což je velký úspěch. Máme k dispozici například data o intenzitě ultrafialového záření v průběhu celého letu, záznamy teplot, pozice a dalších fyzikálních či technických údajů,“ říká vědec. Naprostá převaha vzorků se vrátila na Zemi v neporušeném stavu a byly převezeny do laboratoří k jednotlivým analýzám.
„Měli jsme několik sad experimentů. Jeden sledoval, jakým způsobem ovlivní extrémní podmínky životaschopnost mikrořas a jejich rozmnožování. Další otestoval, nakolik jsou manganové nanočástice schopné ochránit řasy před stresem. Připravené jsme měli také experimenty ohledně dopadů kosmického záření na bakterie, nebo ty které zkoumaly schopnost UV záření generovat specifické nanočástice,“ shrnuje Lenža. Každý ze čtveřice modulů měřil přibližně 22 centimetrů, všechny jsou vytištěné na 3D tiskárně.
Mikrořasy jsou podle Lenži budoucností kosmického průmyslu. Vědci analyzují jejich potenciální využití jako stravy pro astronauty na oběžných drahách i při dlouhodobých misích na jiné planety. Vedle toho by chtěli vědci vesmírné poznatky přenést také do klasického zemědělství a využít je při posílení odolnosti kulturních plodin. „Ze stratosféry se dá dobře zkoumat Země, takže je to zajímavá metoda dálkového průzkumu. Proto jsme se rozhodli sledovat, zda vybrané nanočástice kovů, které by měly chránit mikrořasy ve vesmíru, dokážou ochránit také plodiny na polích třeba před suchem nebo chorobami,“ popisuje Lenža, který na Ústavu chemie a biochemie AF vede Laboratoř Space Agri Technologies.
